Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

mojeiD


Ti z vás, kteří navštěvují pravidelně naše internetové stránky, si určitě všimli, že se na nich objevila nová ikonka „mojeID“. Přes tuto službu se nyní můžete snadno a rychle přihlásit jak k novým anketám, tak i k několika tisícům dalších služeb na českém internetu. Nám na úřadě pak mojeID přináší nové možnosti v komunikaci s vámi, občany obce Havraníky. Více informací naleznete zde.

Datum a čas

Dnes je pátek, 24. 11. 2017, 2:47:51

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Pověst Havraníky

O UHLÍŘOVĚ DCEŘI

Pověst je umístěna časově do doby, kdy v Podyjí byly prachárny a kdy z hlubokých lesů stoupal bílý dým z milířů, v nichž se pálilo dřevěné uhlí, jako nutná součást při výrobě střelného prachu v prachárnách.

V pověsti je zmínka o klášteře v Havraníkách. Že snad existoval, by mohl podepřít i údaj ve Vlastivědě Moravské, že Hinčí z Lipého (Hinz von der Leipa – pán hradu Chýje a loupeživý rytíř) daroval Havraníky řádu křížovníků s červenou hvězdou v Praze ? proboštství na Hradišti u Znojma. Pravda, obcí s klášterem bylo tehdy velmi mnoho a jestliže klášter v Havraníkách existoval, byla to jen menší budova s několika řeholnicemi. A zlý dárce, lapka Hinčí, chtěje si asi mocný církevní řád naklonit, jistě mu daroval záměrněji spíš obec s klášterem než bez něho.

A nyní zaleťme v myšlenkách do doby dávné, kdy dnešní Havraníky byly ukryty v záplavě mohutných dubů, habrů a olší. Uhlíř Lip se svou půvabnou dcerou Lesanou pálil tu v milířích uhlí. Dcerka odvážela dřevěné uhlí, naložené v pytlích na oslíku, do blízkých pracháren na Dyji. Po odevzdání uhlí se šla vykoupat do řeky a pak do blízkého kláštera, kde se u kříže při vchodu do kláštera zbožně pomodlila. Na zpáteční cestě uvila z natrhaných květin věnce a ozdobila jimi sebe i svého pomocníka. Představená kláštera si ji oblíbila a podělila ji často ovocem a různými pochoutkami, které však Lesana sama nesnědla, ale rozdala je chudým a nemocným ve vesnici. Dívka byla pro svou lidumilnost u vesničanů oblíbená, a protože ji lidé obyčejně vídali bíle oděnou a ozdobenou květy, říkali jí víla Lesana.

Na blízkém hradě žil a hýřil zpustlý rytíř, který se chtěl Lesany za každou cenu zmocnit. Už několikrát podařilo se jí ubránit se jeho milostným návrhům; věděla, že starý zpustlík je ženatý. A mimo to o Lesanu se ucházel ne právě hezký, ale pilný selský jinoch Jeník; byl však ziskuchtivý a lstivý. Na Lesaně líbila se mu jen její krása a skromnost. Jelikož dívka zasnoubila se už nebeskému ženichu, zamítala milostné návrhy Jeníkovy. A zakrátko zavřela se za ní opravdu brána blízkého kláštera.

Již dva roky žila v tichých zdech klášterních. Tu v prsou zamítnutého milence vzplanula mrzká touha po penězích a rozhodl se prodati rytíři za třpytný kov svou milenku za pomoci trpaslíka Becko, který byl v klášteře zahradníkem a klíčníkem. Prozradil totiž Jeníkovi, že Lesana prochází se každodenně v okolí kláštera a u velkého dubu vždy odpočívá. A jinochu se plán opravdu podařil. Za dusného srpnového dne připlížil se k odpočívající dívce a bezradnou zanesl na hrad rytíři.

Bezmezná byla pomstychtivost Lesanina otce, když se dověděl, co se stalo s jeho jediným dítětem. V divém hněvu zabil ziskuchtivého chasníka, pak pospíšil na hrad a sekerou rozpoltil hlavu zhýralého rytíře. Z blízké prachárny na Dyji přivlekl několik soudků střelného prachu ke hradu a výbuch srovnal sídlo neřesti se zemí. Ani tím však ještě nebyla ukojena touha uhlířova po pomstě. Zradu zahradníka potrestal tím, že celý klášter vyhodil do povětří. Snad jen sporé zbytky kamenných zdí a rozptýlených balvanů jsou svědky míst, kde klášter stával.

Lesaně se podařilo z hradu utéci. Když však spatřila zkázu způsobenou svým otcem, pomátla se na rozumu. A když jednou oba stáli na skále nad řekou, Lesana svrhla nic netušícího otce do Dyje. Bloudila pak v nekonečných lesích, jimiž břehy Dyje byly pokryty, plachá, nedůtklivá, vyhýbajíc se všemu lidskému. A lidé už nikdy nešťastnici nespatřili. Snad zaměnila trudný život pozemský za radostný svět tajemných víl, které za horkých letních nocí za svitu bílé luny veselí se na kyprých pobřežních lučinách Dyje plavným tancem, jejž doprovázejí písní mámivou. Snad stala se dcerou řeky půvabné…

(Pověst převzata z knihy Eduarda Kechlera: Dyje vypráví)