Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

mojeiD


Ti z vás, kteří navštěvují pravidelně naše internetové stránky, si určitě všimli, že se na nich objevila nová ikonka „mojeID“. Přes tuto službu se nyní můžete snadno a rychle přihlásit jak k novým anketám, tak i k několika tisícům dalších služeb na českém internetu. Nám na úřadě pak mojeID přináší nové možnosti v komunikaci s vámi, občany obce Havraníky. Více informací naleznete zde.

Datum a čas

Dnes je úterý, 10. 12. 2019, 22:57:42

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Stránka

Pověsti ze Šatova


Nabízíme Vám pověsti ze Šatova - obce vzdálené od Havraníků 2 km.

 

O NÁZVU OBCE

 

Asi před sto lety, když se mluvívalo o Znojmě a okolních obcí, zaznělo i jméno Šatava. Říkalo se: ?Pod Znojmem je Šatava?. Po roce 1918 německý název obce ?Schattau? byl přeložen do čeština ?Šatov?.

České pojmenování obce mělo by však znít jinak.

V knížce od I. Götha ?Sagen aus Südwestmähren?, str 12 je krátký článek obsahující

znění starého rukopisu (autor neuvádí, odkud čerpal), který v překladu zní takto:

?Po Břetislavově smrti zvolen 1056 jeho syn Spytihněv, po něm pak bratr Vratislav, který 1063 vzal si za manželku Svatavu, sestru polského krále. Správu různých úřadů a záležitostí robotních vedl tehdy na Moravě, ve Slezsku a v Čechách zámožný rod Berkův. Berka založil blízko Znojma vesnici a k poctě vévodkyně Svatavy dal jí jméno Svatava, německy Schattau.? (Palacký, Dějiny národa českého, díl I., čl. 6: Svatava byla sestrou Boleslava Smělého, třetí manželka Vratislava II.).

Neměl by se dnešní Šatov jmenovat Svatava?

Německy říkalo se Šatovu Schattau. Odkud tento název? K tomu vztahuje se další pověst.

Podle písemných záznamů blízko dnešního Šatova byla vesnice Unšovice (Unzendorf). Zanikla ? propadla prý se do země a vyčnívala jen špička kostelní věže. V Heimatkunde je uvedeno, že obec Unšovice byla spláchnuta povodní. (Mohlo se tak stát při rozvodnění potoka Daníže.) Když lidé zjistili tuto pohromu, slyšeli zvonit. Přispěchali na místo zkázy a spatřili vepře, jak tahá za lano od zvonu a zvon zněl. Smutno bylo při pohledu na tu spoušť. I vzdychla jedna žena: ?Schad´ um die Au!? (Škoda toho luhu!). Stažením těchto slov vznikl bývalý německý název ?Schattau?.

 

 

 

 

O PRASEČÍ STUDÁNCE

 

 

Když zanikla obec Unšovice, její obyvatelé vystavěli si nové sídliště a pojmenovali je Šatov. Stopy po jejich starém domově klesaly ponenáhlu do země. I kostelní věž se zvony zapadla do půdy. Tak uplynulo mnoho let. Kdy kdysi stálo staré obydlí Šatovských, bylo pastviště. Sem vyháněli hovězí a vepřový dobytek. Jednou vepř ryl do půdy a objevil se zvon. Zpozoroval to pastýř, šel k tomu místu a skutečně zjistil, že v zemi leží zvon. Vykopali jej a pověsili na kostelní věž v Šatově, kde visel po mnoho let. Později jej ve Znojmě přetavili, protože jeho zvuk se nehodil ke zvonům ostatním. Z jámy, z níž zvon vykopali, začal vyvěrat pramen, který existoval do nedávna a poskytoval svěží vodu všem na poli pracujícím. Říkali mu ?Prasečí studánka?.

 

 

O DVOU STŘEDÁCH V ŠATOVĚ

 

 

Bylo to ještě za dob císařského Rakouska, za panování jejich veličenstev. Představený obce Šatova navrhl v radě obecních starších, že by jako mohli ve své obci odbývat týdně dva trhy: jeden v sobotu jako dosud a jeden ve středu. Všichni souhlasili. Aby se splnění jejich usnesení urychlilo, bylo rozhodnuto, že starosta ještě s jedním obecním starším přeskočí všechny meziinstance a vypraví se přímo do Vídně k samému císaři pánu, kde ho poníženě poprosí, aby jejich přání splnil.

Určení zástupci obce se tedy vydali na cestu do Vídně, vyslechnuvše předem náležité ponaučení svých manželek, jak si při slavné audienci počínat. Byla to věc sakulenstská: stát před samotných císařem, nezakopnout o koberec, dívat se císaři pánu do očí, nezakoktat se při přednášení žádosti atd. K tomu bylo zapotřebí jistě velké odvahy i opatrnosti. A naši dva bodří mužové tyto vlastnosti také měli.

Když se po dlouhé cestě a motanici v sídle jeho veličenstva dostali konečně ke komnatě císařově a byli k němu vyšňořeným lokajem uvedeni, byla v našich mluvčích malá dušička. Při pohledu na tolik nádhery dech v prsou se jim zatajil a oni jako přikováni zůstali stát pokorně u dveří. Zeměpán se podíval ze své bohorovné výše na své skromné poddané a zeptal se po jejich přání.

A tu hlava obce šatovské vypravila ze sebe s velkou námahou a zajíkavým, přeskakujícím hlasem:

?Vaše Veličenstvo, prosíme co nejponíženěji, abychom mohli mít v Šatově dvě středy.?

Zeměpán vyslechne ospale prosbu našich vyslanců, pousměje se šibalsky a povídá:

?Jděte jen pěkně domu, milé děti! Já rád vyhovím vaší žádosti.?

V nejlepší náladě a s radostí se vraceli šatovští zástupci domů, že se jim audience tak znamenitě vydařila.

Asi za měsíc dojde na obec Šatov psaní přímo z císařské dvorní kanceláře s tímto stručným oznámením:

?Povolujeme co nejmilostivěji svým milým občanům v Šatově, aby měli týdně dvě středy?.

Starosta obtížně slabikuje, protírá si brýle, ruce se mu třesou a znovu a znovu čte zvláště poslední slova. A náhle se mu v hlavě rozbřeskne, že ve svém zmatku, když stál před císařem pánem, byl tak popleten, že místo ?týdně dva trhy?, řekl ?týdně dvě středy?.

Od té doby mají prý v Šatově povoleny dvě středy. Nikdo však neví, jak nejmilostivější povolení provést.

 

 

O ŠIBENICI

 

 

Za dávných časů měl Šatov právo hrdelní, tj. popravovat odsouzené k trestu smrti. Tohoto práva požívala obec asi od r. 1497. Šatovští zbudovali popraviště se šibenicí, z níž dvě jehlancovité zdi byly prý vidět jako zbytek ještě asi před 50 lety na místě označené dosud na mapě ?Šibeničky?.

Šetrní občané nedalekého Retzbachu takového zařízení neměli. Jedenkrát odsoudili také jednoho svého občana k trestu smrti provazem. Ono se řekne ?pověsit?, ale na jaké šibenici, když žádné nemají!

Ale lidé byli a jsou koumáci a tak jedna moudrá hlava navrhla: ?Požádáme Šatovské, aby nám k tomu půjčili svou šibenici.?

Nu dobrá! ? Starosta Dolního Retzbachu se tedy vypravil k šatovským sousedům a přednesl jim žádost. To jste měli vidět, jak Šatovští vzplanuli, když vyslechli mluvčího! Rázně odepřeli půjčit šibenici a prohlásili jednomyslně:

?My máme šibenici pro sebe a pro své děti a pro nikoho jiného!?

(Pověsti převzaty z knihy Eduarda Kechlera ? Dyje vypráví)


 


18. 5. 2005 Zobrazit méně

Stránka